Sit back, relax and enjoy! Jako vážně, radši si udělejte čas, protože tohle bude dlouhý 😊, ale co jiného by se dalo čekat od zážitku, který považuji za jeden z těch nezapomenutelných, dá se říct možná i životních? Návštěva opravdové želví záchranné stanice se prostě ani jinak nazvat nedá. Ale pojďme už na to.
Do Sukamade turtle conservation se dá pohodlně udělat dvoudenní výlet z ostrova Bali a místní průvodci jsou bez problémů připraveni na to Vás vyzvednout přímo v přístavu na Jávě, kam se za hodinku plavby dostanete z přístavu Gilimanuk na západě ostrova Bali. Tohle ale nebyl náš případ. My jsme cestovali kolem dokola po ostrově Jáva, kde jsme najeli víc jak 4.500 kilometrů na naší motorce. A právě Sukamade bylo naší poslední zastávkou před návratem na ostrov Bali. Původně jsme tady měli v plánu udělat takovou tour po národním parku Meru Betiri, kterému ale nikdo neřekne jinak než právě Sukamade, sami. Když jsme ale zjistili, že žádné dostupné mapy nás nechtějí dostat do vesnice Sukamade, která je výchozím bodem návštěvy želví stanice, rozhodli jsme se nakonec také využít organizovaného výletu. V tu dobu jsme byli ubytováni nedaleko vysněného cíle – asi deset kilometrů. S agenturou jsme se domluvili na výletu dva dny předem a těšili se na to, co nás čeká.
Během toho čekání na den D se nám stala ještě jedna, dnes už úsměvná historka, se kterou Vás ráda seznámím. Byl velmi teplý den a nebe bylo modré tak, jak jen modré umí být. Co jiného by člověk asi chtěl dělat, než vyrazit k oceánu na menší osvěžení těla i ducha? Od ubytování jsme došli za pár minut na pláž a už jsme se těšili, že se smočíme. Vlezli jsme do vody a povídali si o tom, co jsme v posledních dnech zažili (a že toho bylo!). Až jsem si po nějaké době všimla, že jsme ve vodě po prsa a upozornila svého muže na to, že bychom se měli vrátit na břeh, protože nás ten nenasyta tak nějak vtahuje do hloubky a břeh se zdá být celkem daleko. Okamžitě jsme se tedy vyhecovali a začali se vracet na břeh. Ale ouha! Ačkoliv mně se to po několika minutách podařilo, mému muži se nevedlo tak dobře. Když jsem měla vody po kolena a ohlédla se, zjistila jsem, že se k pevnině nepřiblížil ani o chlup. Naopak jsem měla pocit, že se mi vzdaluje…nebudu Vás napínat, nakonec se z vody dostal, ale bylo to po těžko určitelné době, s vypětích všech sil a za asistence našeho domácího a hloučku místních ze břehu. Jen tím chci říct, abyste si dávali na oceán tady v Indonésii pozor, vypadá mnohdy mile, ale ve skutečnosti je to mrcha proradná.
Další den už se šlo na věc. Kolem 11 hodiny nás na ubytování vyzvedl řidič a vyrazili jsme poznávat krásy národního parku Meru Betiri. Projeli jsme první kontrolou, kde náš průvodce u rangerů obstaral povolení ke vstupu a vyrazili po velmi hezké asfaltce směrem k prvnímu cíli s názvem Teluk Hijau (Green Bay). Průvodce zastavil svůj jeep a ukázáním směru nám naznačil, kudy a kam máme jít. Jediné, co jsme věděli, bylo, že jdeme k nějaké pláži. Cesta vedla džunglí, byla klikatá a po pár nesnázích s broděním jakéhosi potůčku nás dovedla na místo, které by se s přehledem dalo nazvat rájem. Vysoké kokosové palmy, nádherný bílý písek, průzračná tyrkysová voda a my. Více romantické místo si už člověk dokáže představit asi jen velmi těžko. Pravdou je, že jsem cestou trochu nadávala, ale čas strávený v tomto kousku světa za to určitě stál. Strávili jsme tu asi hodinku a vydali se na zpáteční cestu, během které jsme si notovali, že zatím tedy opravdu nerozumíme tomu, proč nás všechny mapy zradili – sem bychom přeci zvládli dojet sami úplně bez problémů. Ve finále jsme ale nemohli být pravdě více vzdálení a následujících několik kilometrů nás o tom přesvědčilo.
Skočili jsme do jeepu a hned po pár metrech jízdy asfaltka skončila a začala…ehm, jak to jen kulantně napsat…dost hrbolatá cesta, při které se otřásalo všechno uvnitř i vně nás. Po ní jsme pokračovali další hodinu a na vrch toho všeho jsme také dvakrát či třikrát brodili řeku. No, nebudu lhát – nakonec jsme byli velmi rádi za to, že jsme sem nevyrazili sami. A to ani nezmiňuju cestu z obce Sukamade k pláži Sukamade, která byla snad ještě o něco náročnější.
Na ubytování jsme jen vybalili a šli projít kousek vesnice. Velice nás překvapilo, že pro těch pár baráčků je součástí vesnice nejen mešita, které jsou na Jávě opravdu všude (a další rostou jako houby po dešti), ale i kostelík. Určitou výhodou tohoto místa bylo i to, že tu nebyl vůbec žádný signál. Po návratu na ubytování jen sprcha a večeře a hned po setmění jsme opět skočili do auta a vyrazili do záchranné stanice. Kromě toho, že jsme cestou potkali krajtu, která se nám plazila přes cestu, se nic zvláštního nestalo. Ve stanici jsme se setkali s dalšími (cca šesti) dnešními návštěvníky a průvodci. Po krátkém školení, při kterém jsme byli poučení o tom, jak se při setkání s želvou chovat, a také upozorněni na to, že nám nikdo nemůže zaručit, jestli dnes něco uvidíme či ne, jsme vyrazili na cestu k pláži dlouhou necelý kilometr. Na pláži jsme se posadili a čekali, zda a jestli vůbec přijde znamení od průvodců, že je máme následovat. Asi po třiceti minutách pro nás opravdu přišli a my vyrazili do odlehlé části pláže, kde zrovna ohromná kareta obrovská dokončovala vytváření hnízda pro svých 116 vajec. Můžu Vám zodpovědně říct, že vidět želvu s krunýřem 105 centimetrů dlouhým a 98 cm širokým při tak důležité aktivitě opravdu bylo nezapomenutelným zážitkem. Když asi po hodince své dílo dokončila, doprovodili jsme ji zpět k moři, zamávali na rozloučenou a šli se podívat na její výtvor.
Zaměstnanci záchranné stanice pak hnízdo odkryli a my jsme z něj společně vyndali již zmíněných 116 vajec, která jsme odnesli do záchranné stanice. Cestou zpět po pláži si nešlo nevšimnout další široké stopy, kterou zanechala jiná želva, která dnes večer přišla na pláž, aby zde vykopala hnízdo pro svá vejce. K ní už nás ale průvodci nepustili, což je naprosto v pořádku. Jedno hnízdo jsme již viděli, tak proč rušit další mámu při tomto zdlouhavém obřadu? První polovinu naší exkurze jsme tak měli za sebou, skočili do jeepu a nechali se odvézt na ubytování, odkud jsme další den brzy ráno vyrazili zase zpět.
Když jsme ráno dorazili ke stanici, ostatní návštěvníci již byli na značkách. S mužem jsme dostali kyblík, ve kterém jedna přes druhou lezly malinkaté včera vylíhnuté želvy. S naším neposedným kyblíčkem jsme vyrazili zpátky na pláž, kde jsme malé závodníky vypouštěli zpět do přírody. Dozvěděli jsme se, že ty želvy, které pádí rovnou k vlnám a cestou nekoukají vpravo ani vlevo se pravděpodobně nevrátí. Právě ty, které každých pár kroků udělají malou zastávku, se jednou vrátí, protože při svých pauzách ukládají do své paměti místo, kde se vylíhly. Než se ale bude moci cyklus opakovat, bude to trvat přibližně 25 let. Wow…
Od našich průvodců jsme se dozvěděli i spousty dalších zajímavých informací o životním cyklu želv. Věděli jste například, že kareta obrovská první týden po vylíhnutí nejí, pak je všežravcem a jakmile doroste do cca 30 centimetrů délky, stane se z ní výhradní býložravec? Zajímavé, že? No, snad bych se zase měla vrátila k výletu.
Po vypuštění všech těch mrňousků jsme se vrátili do stanice a šli rovnou do chráněného prostředí, kde se všechna nalezená vejce uschovávají. Tady jsme vykopali díru v písku hlubokou tak, aby simulovala prostředí, které vybrala máma včera v noci. Jednalo se i díru cca 80 cm hlubokou. Do ní jsme vejce uložili, hnízdo označili druhem, počtem vajec a datumem nálezu. Přibližně za 60 dní z ní začnou vylézat stejné malé potvůrky, které jsme dnes ráno vrátili do přírody. Když si představíte, že skoro každý večer se tady na pláži objeví jedna želva a zanechá tu průměrně 100 vajec, ve stanici tak čeká na vylíhnutí přibližně 6.000 želviček (60 dní x 100 vajec), a to už je pořádný počet, že? Možná Vás napadá otázka, proč se vlastně taková věc dělá. Proč se vajíčka nenechávají v klidu na pláži? Je to zase další obstrukce, která se dělá pro turisty a žádný efekt na želví životy nemá? Ne, není. Alespoň my tomu věříme. Ptali jsme se totiž zaměstnanců stanice na to stejné a bylo nám vysvětleno, že se vše dělá proto, aby byla vajíčka chráněna před predátory, kteří se kolem pláže moc rádi motají, vejce jsou pro ně vyloženou pochoutkou a mají velmi dobrý čich. Jedná se o ještěry a plazy. Však jsme na vlastní oči viděli jejich stopy všude kolem. V moři samozřejmě všichni mrňousci také nepřežijí, ale tam už pro ně z lidské pozice nemůžeme nic udělat. Tak proč alespoň nezajistit, že se jim na pevnině nic nestane?
Na závěr bych ráda řekla, že na Bali naleznete na mnoha místech také „záchranné stanice“, kde jsou ale želvy drženy tak dlouho, že už pak mají minimální šanci na to, aby ve volné přírodě přežily. To vše jen pro pobavení turistů. Pokud tedy opravdu chcete navštívit místo, kde se vše dělá pro větší šanci přežití zvířat, určitě si udělejte dva dny času a vyrazte do Sukamade. Návštěva za to rozhodně stojí.
